Anglický kriticko-realistický spisovatel, publicista a novinář, nejpopulárnější představitel viktoriánského románu. Prožil krušné dětství - jeho otec šel do vězení pro dlužníky, kam ho nakonec následovala celá rodina včetně dětí. Kritiku veřejných institucí a sociálních poměrů zmírňoval láskyplným humorem. Měl sklon k senzačním a kriminálním motivům. Od roku 1842 přednášel ve Spojených státech na téma zrušení otroctví a o mezinárodní ochraně autorských práv. Své romány vydával časopisecky.
Americké poznámky, 1842
Anglické dějiny pro děti, 1852-4
Barnabáš Rudge, 1840-1
Bozovy črty, 1836 (2 díly)
Byt paní Lirriperové, 1863
Chození do společnosti, 1858
Co to jsou vánoce, když zestárneme, 1851
Cvrček u krbu, 1845
Črty o mladých pánech, 1838
Črty o mladých párech, 1840
David Copperfield, 1850
Děd a vnuk, 1844
Doktor Marigold, 1865
Dombey a syn, 1846-8
Hostinec u cesmíny, 1855
Kronika Pickwickova klubu, 1836-7
Malá Dorritka, 1857
Martin Chuzzlewit, 1843-4
Mikuláš Nickleby, 1838-9
Nadějné vyhlídky/ Veliké naděje, 1860
Náš společný přítel, 1864-5
Nebezpečí pro některé anglické vězně, 1857
Něčí zavazadlo, 1862
Obrázky z Itálie, 1846
Odkaz paní Lirriperové, 1864
Oliver Twist, 1837-8
Ponurý dům / Pustý dům, 1852
Poselství z moře, 1860
Projevy, 1870
Průjezd zakázán!, 1867
Přestupní stanice Mugb, 1866
Přetištěné práce, 1858
Příběh chudého příbuzného, 1852
Příběh dvou měst/Román dvou měst, 1859
Příběh nikoho, 1853
Příběh obchodního cestujícího, 1861
Sedm ubohých tuláků, 1854
Starožitníkův krám , 1840-1
Strašidelný dům, 1859
Štvaný člověk, 1848
Tajemství Edwina Drooda, 1870
V boji života, 1846
Vánoční koleda prózou, 1843
Vánoční stromeček), 1850
Vrak Zlaté Marie, 1856
Země Toma Tiddlera, 1861
Zlé časy, 1854
Zvony novoroční, 1844
Život našeho Pána, 1849
Zpět
Charles Dickens - Oliver Twist
Oliver Twist je jedním z prvních sociálních románů 19.století a jedním z nejznámějších děl Charlese Dickense. Byl několikrát zfilmován a i úspěšně hrán na divadelních scénách. Jeho napsání je údajně vedeno negativními důsledky novelizace chudinského zákona (rok 1834). Dříve byly chudobince na jednotlivých farnostech. Ty byly zrušeny a nahrazeny novými, centrálně organizovanými, kde byly kruté podmínky pro jejich obyvatele.
Hlavní postavou románu je Oliver Twist, chlapec neznámých rodičů, vychovávaný v jednom z těchto chudobinců. Je odsud zvyklý jen na bezpráví, ústrky, hlad a krutost od těch silnějších či mocnějších. Později, jako učeň u hrobníka je využíván zvláště pro svou citlivost a proto utíká do Londýna. Dostává se zde nechtěně do zločinecké bandy, kterou vede starý Žid Fagin. Učitelem zlodějského řemesla se je mu Ferina Lišák, Bili Sikes a jeho družka Nancy. Je přinucen ke společné loupežné akci a je při ní chycen. Před přísným rozsudkem a potrestáním ho zachraňuje pan Brownlow. Bohužel je však unesen svými “druhy" a nucen k opětným krádežím. Ani loupežné přepadení v rodině Mailieových se bandě nezdaří. Oliver je při něm raněn. Ujímá se ho Róza, schovanka paní Mailiové a pečuje o něho. Oliver má tak možnost se seznámit i s lidskou dobrotou, láskou, přátelstvím a něhou.
Nancy objeví, že je příbuzný s Rózou, která je jeho tetou a s nevlastním bratrem - padouchem Monksem. Nancy za to zaplatí svým životem. Je zavražděna bývalým druhem Sikesem. Do případu je zapleten i sluha Bumble, který kdysi krutě vládl chudobinci a nakonec v něm odsouzen dožívá. Sikes při útěku před pronásledovateli umírá. Fagin, vůdce zločinců, je popraven. Před popravou ho Oliver Twist navštíví. Pan Brownlow Olivera adoptuje a ten se tak stává jeho dědicem.
Zpět
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881)
Ruský novelista, romanopisec, publicista a myslitel, jeden z nejvýznamějších spisovatelů všech dob. Zprvu navštěvoval soukromou školu, po smrti matky však byl v roce 1837 z existenčních důvodů poslán na vojenskou ženijní školu do Petrohradu. Po sedmi letech studií zanechal, aby se mohl plně věnovat psaní - jeho literární počátky byly silně ovlivněny Bělinským. V roce 1846 se připojil ke kroužku sdruženém kolem ruského revolucionáře Michaila Vasiljeviče Petraševského (1821-1866), v němž se scházela ruská inteligence. Jakožto přívrženec sociálně utopických idejí byl ale roku 1849 spolu s dvaceti dalšími "petraševci" odsouzen k trestu smrti. Soud ale nakonec (naštěstí pro celý literární svět) verdikt změnil a poslal Dostojevského pouze na nucené práce do omské věznice (1850-54) a na následnou vojenskou službu na Sibiř (1854-59). Na svobodu se vrátil jako spisovatel s náboženským posláním. V šedesátých letech mu umřela žena i bratr a zaplavily ho dluhy, což rázně nasměroval k horšímu, když propadl hazardním hrám. V té době hlásal návrat k patriarchálním základům národního života jako záchraně před důsledky moderních civilizačních procesů. Byl spoluvydavatelem listů 'Epocha' a 'Vremja'. Ve svých esejích silně podporoval směřování Ruska na Západ a jeho modernizaci. Demonstroval krizové příznaky v psychologii současné společnosti, zhoubně poznamenávající lidské vztahy, zachytil soudobé hnutí anarchistických teroristů i morální a existenciální problematiku. Celý svůj život byl epileptikem, kvůli čemuž i zemřel. Paradoxně až těsně před smrtí autora jeho národ pochopil, jak velkým je spisovatelem.
Běsi / Běsové, 1871
Bílé noci, 1848
Bratři Karamazovi, 1879-80
Bytná
Chudí lidé, 1846
Deník spisovatele, 1873-81
Dvojník, 1846
Fantastické povídky
Hráč, 1866
Idiot, 1868
Maličký hrdina, 1857
Nětočka Nezvanovová, 1849
Něžná
Pan Procharčin, 1846
Petrohradská kronika - Literární sny
Řeč o Puškinovi
Setmělé obrazy
Strýčínkův sen, 1858
Summer Impressions, 1863
Uražení a ponížení, 1861
Věčný manžel, 1870
Ves Stěpančikovo a její obyvatelé, 1858
Výrostek , 1875
Zápisky z mrtvého domu, 1854-9
Zápisky z podzemí, 1864
Zločin a trest, 1866
Zpět
Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Zločin a trest (1866)
Román
Mladík Raskolnikov se rozhodne zavraždit stařenu, jejíž život nemá pro nikoho cenu. Raskolnikovův zločin nevyplynul ze sobeckých nebo zištných pohnutek. Ani po vraždě nepřestává věřit ve svojí teorii o právu silných jedinců překračovat morální zákony a dopouštět se třeba i zločinů. Teprve Sonina láska jej přiměje k pokání.
Dostojevskij v tomto proslulém románu obžaloval přebujelý individualismus, který považoval za zhoubný a zločinný příznak člověka tehdejší doby.
Zpět
Honoré de Balzac (1799-1850) - vlastním jménem Balssa
Francouzský kriticko-realistický romanopisec a novinář, zakladatel moderního románu. Svůj rozsáhlý románový cyklus označil jako "Lidskou komedii" ("La Comédie humaine") a rozdělil jej na "Studie mravů",
"Studie filosofické" a "Studie analytické". Dokázal mistrně vystihnout ženskou psychologii a lidi posedlé nějakou vášní (například po kariéře nebo po penězích). Vlastní život měl ovšem velice krušný. Poté, co přišel do Paříže, psal zpočátku umělecky naprosto podprůměrné romány a díky tomu se dlouho utápěl v dluzích. Zkoušel všechno možné, pracoval po nocích, dokonce se oženil s polskou šlechtičnou, avšak brzy po svatbě zemřel. Jeho dílo výstižně zachycuje společnost v celé její souvislosti a dává nahlédnout do její vnitřní logiky a skrytého smyslu.
Bankovní dům Nucingen, 1838
Bratranec Pons, 1847
Contes drolatiques, 1832-7 (3 díly)
Červená hospoda
Dívka se zlatýma očima
Evženie Grandetová, 1833
Gobseck, 1835
Historie třinácti, 1833-5 (3 díly)
Hledání absolutna, 1834
Lesk a bída kurtizán, 1838-47 (4 díly)
Lilie v údolí
Louis Lambert, 1834
Otec Goriot, 1834
Séraphîta, 1834-5
Sestřenice Běta, 1847
Stará panna
Šagrénová kůže/Oslí kůže, 1831
Šuani/Poslední Šuani, 1829
Temná událost, 1841
Ursule Mirouët, 1841
Velikost a pád Césara Birotteaua, 1837
Venkované, 1844
Venkovský lékař, 1833
Ztracené iluze, 1837-43 (3 díly)
Zpět
Honoré de Balzac - Otec Goriot (1834)
Román
Bohatého kupce potkává smutný osud - poté, co své dcery provdá za šlechtice, dožívá svůj život opuštěn, neboť dcery se za svého otce stydí. S osudem otce Goriota se prolíná příběh studenta Rastignaka. Rastignac přišel do Paříže plný ctižádosti a vůle vyniknout. Je však chudý a na každém kroku poznává, že nadání, schopnosti, pracovitost i charakter nejsou k ničemu, nemá-li člověk peníze. Sestřenice mu dává poučení, jak se má chovat ve společnosti, chce-li něčeho dosáhnout: "Čím chladněji budete počítat, tím rychleji půjdete nahoru. Bijte bez lítosti, budou se vás bát. Berte ženy a muže jen jako dopravní koně, které zanecháváte zchvácené na každé zastávce, tak dojdete až k vrcholu svých tužeb... Zmocní-li se vás opravdový cit, ukryjte jej jako poklad, neprozraďte ho nikdy, byl byste ztracen." Rastignac v honbě za kariérou skutečně odhazuje všechny morální zásady. Jeho praktické zkušenosti doplní bývalý trestanec Vautrin i teoretickým zdůvodněním. Vautrin má vyléčit mladého hrdinu ze zbytků iluzí. Rastignac se zprvu bouří proti jeho cynismu, a když je Vautrin odhalen jako zločinec, mladistvé iluze Rastignakovy ještě načas vítězí. Obětavě ošetřuje umírajícího Goriota, ale po jeho smrti jde "dobývat život".
V dalších Balzacových románech pronikl Rastignac do velkého světa a stal se politikem, který opustil ideály mládí. Také přijal Vautrinovu životní filosofii: "Za velkým jměním, nabytým neznámo jak, tají se vždy zločin, promlčený proto, že byl čistě proveden."
Zpět
Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832)
Německý klasický básník, spisovatel, filosof, přírodovědec, právník a teoretik umění. Sloučil tradice antiky a renesance s pocity novodobého evropského člověka. Poslání literatury chápal jako možnost vyjádření citů
a myšlenek. Nechtěl se však nechat omezovat žádnými pravidly, jak tomu tehdy bylo zvykem. Shakespearovo dílo pro něj zosobňovalo ideál tvůrčí svobody. Svou uměleckou revoltou spadal do hnutí 'Sturm und Drang' (česky
'Bouře a vzdor'). Stýkal se s Herderova, Dobrovským, Kollárem a Šafaříkem.Významná je jeho filosofie přírody, kterou nechápal mechanisticky kauzálně, ale dynamicky. V oblasti přírodních věd jsou významné jeho studie o morfologii rostlin a živočichů i polemika s Newtonovou optikou.
An den Mond
Báseň a pravda, 1811-1833
Clavigo
Čarodějův učeň, 1797
Das Göttliche
Egmont
Entdeckung des Zwischenkieferknochens beim Menschen, 1784
Erlkönig
Faust, 1806/32 (2 díly)
Götz z Berlichingen, 1773
Grenzen der Menschheit
Heřman a Dorota, 1798
Ifigenie v Tauridě, 1787
Ilmenau
Král duchů
Maximen und Reflexionen, 1833
Nauka o barvách, 1810
Prafaust
Prometheus
Reineke Fuchs, 1794
Spříznění volbou, 1809
Torquato Tasso, 1789
Utrpení mladého Werthera, 1774
Viléma Meistera léta tovaryšská, 1821-9
Viléma Meistera léta učednická, 1796
Wanderers Nachtlied
Xenien, 1796
Západovýchodní díván, 1819
Zpět
Johann Wolfgang von Goethe - Faust I, II (1806, 1832)
Veršovaná tragédie. Nespokojenému Faustovi, toužícímu stále po novém poznání, nabídne Mefistofeles, zosobňující ďábla, své služby. Za to mu Faust slibuje duši, jestliže dosáhne uspokojení. Aby odvrátil Fausta od touhy po vědění, pokouší se ho Mefistofeles zlákat svody světa: uvede ho do veselé společnosti, omladí jej a pošle mu do cesty příjemnou měšťanskou dívku Markétku, do níž se Faust zamiluje. Markétka však zaviní smrt své matky i bratra, který je zabit v souboji s Faustem. Ze zoufalství nad svou vinou utopí své a Faustovo dítě a v žaláři očekává popravu.
V druhém díle propadá Faust zprvu zoufalství z Markétčiny smrti, proto jej Mefistofeles odvede na císařský dvůr, kde má zapomenout a rozptýlit se. Faust získává císařovu důvěru a vděčnost, když vynálezem papírových peněz zachrání říši před úpadkem. Pro dvorskou společnost vyvolává z podsvětí nejkrásnější ženu starověku, Helenu, má s ní syna Euforiona a po smrti obou se vrací ke dvoru, aby si vyžádal od císaře za odměnu bažinatou krajinu u moře, kterou chce změnit v úrodnou půdu, na níž by žili svobodní lidé. V uskutečnění této vidiny spatřuje konečný smysl svého života. Ačkoli pocítil uspokojení a podle smlouvy s Mefistofelem by měl svou duší propadnout peklu, přece jej zachraňuje ušlechtilý záměr pomáhat lidem.
Faust, odbojník proti starým konvencím, proměňuje se v představitele činorodého lidství. A tato Faustova proměna je výstižným obrazem Goethova myšlenkového vývoje. Ve Faustovi zpracoval starou pověst, podle které tento učený doktor propadl věčnému zatracení. Goethe tento tradiční námět umělecky zhodnotil a vytvořil jedno z myšlenkově nejhlubších děl světové literatury.
Zpět
Moliére (1622-1673) - vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin
Francouzský klasicistní dramatik, herec a divadelník. Chráněnec francouzského krále Ludvíka XIV. (1638-1715). Po studiích v Paříži získal právnický diplom v Orléansu. V roce 1644 založil divadelní společnost a přijal své umělecké jméno. Zpočátku uváděl hry Piera Corneilla ke kterým přidával vlastní jednoaktovky. Organizoval dvorní slavnosti, často musel ve velmi krátkých lhůtách psát komedie baletní, pastorální, hrdinské i komedie postav. Napsal více než třicet her, kterými navázal na tradici lidového divadla a jimiž přispěl ke zdivadelnění dramatu, navázal na středověké frašky. Pěstoval všechny druhy veselohry, jeho doménou se stala commedia dell‘arte. Náměty k zápletkám čerpal z antiky, z italského a ze španělského divadla a naplňoval je živým obsahem současnosti. Kritizoval peněžní vztahy a vlastnické nároky, nastolil otázku postavení ženy v rodině a společnosti. Jako divadelní praktik uvedl na scénu psychologicky věrnou řeč, optické efekty a nový způsob maskování.
Amphitryon
Chudák manžel
Don Juan
Lakomec, 1668
Láska lékařem
Lékařem proti své vůli
Měšťák šlechticem, 1670
Misantrop (Der Menschenfeind), 1666
Nesmrtelná slova (Les mots immortels)
Příležitost dělá lékaře
Scapinova šibalství/Šibalství Skapinova, 1671
Směšné preciózky
Škola mužů
Škola žen/Učené ženy, 1662
Tartuffe, 1664
Zdravý nemocný, 1673
Zpět
Moliére - Tartuffe (1664)
Komedie
Tartuffe si získal důvěru měšťana Orgona, ovládá ho a nabývá vlivu nad jeho rodinou. Usiluje o jeho ženu, má si vzít jeho dceru a členové rodiny se marně pokoušejí tyto záměry překazit. Orgon zcela podléhá Tartuffovi, dokonce mu připíše i svůj majetek a jen králův zásah zabrání úplnému zničení rodiny. Moliére touto velmi odvážnou hrou, s níž se dlouho nemohl prosadit, odhaloval pokrytectví a svatouškovství. Titulní postavou Tartuffa útočil proti církvi a donášečskému systému jejích institucí.
Zpět
William Shakespeare (1564-1616)
Největší anglický i světový dramatik a básník. Vrcholný umělecký představitel evropského humanismu a pozdní renesance, nejvýznamnější představitel alžbětinského divadla. Narodil se ve Stratfordu nad Avonou. Již ve svých osmnácti letech se oženil se šestadvacetiletou dívkou. Později vynikl v Londýně jako herec a dramatik, stal se spolumajitelem jedné z nejlepších divadelních společností. Celkem napsal 39 divadelních her. Do roku 1600 se zabýval především komediemi a historickými hrami z anglických dějin. Jeho dílo nenese ani stopy po antické osudovosti nebo po středověké podřízenosti víře, naopak je světské, jeho neobyčejně rozmanití hrdinové jsou sami strůjci svého osudu, jejich činy vyplývají z jejich charakteru. Nejsou to také jen nositelé idejí, ale složité a často rozporné, živoucí povahy.
Antonius a Kleopatra, 1623
Bouře, 1610
Cymbelín, 1623
Dva kavalíři z Verony/Dva veronští páni, 1623
Fénix a hrdlička, 1601
Hamlet, králevic Dánský (Hamlet), 1602
Jak se vám líbí, 1623
Julius Caesar, 1623
Komedie plná omylů, 1623
Konec vše napraví/Dobrý konec všechno spraví, 1623
Koriolanus, 1623
Král Jan, 1623
Král Jindřich IV., 1598/1600 (2 díly)
Král Jindřich V., 1600
Král Jindřich VI., 1594-1623 (3 díly)
Král Jindřich VIII., 1623
Král Lear, 1608
Král Richard II., 1597
Král Richard III., 1597
Kupec benátský/Benátský kupec, 1600
Macbeth, 1605
Marná lásky snaha, 1598
Mnoho povyku pro nic, 1600
Nářek milenčin, 1609
Othello, 1604
Perikles, kníže Tyrský, 1609
Pohádka zimního večera/Zimní pohádka, 1623
Půjčka za oplátku/Veta za vetu, 1623
Romeo a Julie, 1597
Sen noci svatojánské, 1600
Sonety, 1609
Timon Athénský, 1623
Titus Andronicus, 1594
Troilus a Kressida, 1609
Vášnivý poutník, 1599
Večer tříkrálový aneb cokoli chcete, 1600
Venuše a Adónis, 1593
Veselé windsorské paničky, 1602
Zkrocení zlé ženy, 1594
Znásilnění Lukrécie/Zneuctění Lukrécie, 1594
Zpět
William Shakespeare - Hamlet
Zemřel dánský král Hamlet a královna si za několik týdnů vzala jeho bratra Klaudia. To vše nemohl pochopit Hamletův syn. Nevěřil, že se milující žena může za několik týdnů po smrti zamilovat do jiného muže. Mladý Hamlet spatřil v noci se stráží ducha svého otce a ten mu řekl, že jeho smrt nebyla přirozená, ale že to byla vražda. Ten, kdo prý způsobil tuto ohavnou věc, byl Klaudius. Hamlet se zapřísáhl, že se pomstí. Zatím však neměl důkaz a tak mu nezbývalo, než čekat. Herci z hlavního města Dánska mu svou pravou hrou poradili. Kdyby zahráli před králem příběh o vraždě, která by byla napodobeninou skutečné vraždy krále Hamleta, jistě by se Klaudius nevydržel na hru dívat s klidnou tváří. Tam by se našel důkaz. A skutečně tomu tak bylo. Král již v polovině představení zděšeně vykřikl a uprchl ze síně. Hamlet byl zavolán matkou, aby si s ní promluvil. Pod postelí odhalil skrytého posluchače Polonia, otce syna a dcery, kterou Hamlet miloval. Spletl si však Polonia s Klaudiem a zabil jej. Jeho syn po návratu z Francie nemohl uvěřit smrti Polonia ani šílenství své sestry, které vzniklo z nešťastné lásky k Hamletovi. Začal tak Hamleta nenávidět a chtěl se pomstít. Spojil se s králem a byl s ním nevinným strůjcem hromadné smrti své sestry, královny, Hamleta, krále a sebe samého. Hamlet a Poloniův syn se navzájem zabili v šermu otrávenými meči, královna se napila otráveného nápoje připraveného pro Hamleta, sestra Hamletova soupeře utonula a Hamlet zabil krále mečem. Hamlet se ještě před vydechnutím smířil se synem Polonia a naposledy padl svému drahému příteli Horaciovi do náručí.
Zpět