Zpět

Jména autorů jsou řazena podle jejich příjmení :




Autor
Dílo
Borovský Karel Havlíček
Král Lávra
Drda Jan
Němá barikáda
Kundera Milan
Žert
Mrštík Alois
Maryša
Mrštík Vilém
Maryša
Neruda Jan
Povídky Malostranské
Otčenášek Jan
Občan Brych
Romeo, Julie a tma
Páral Vladimír
Katapult
Světlá Karolína
Vesnický román








Karel Havlíček Borovský (1821-1856)

Český novinář, básník, prozaik, kritik a politik. Zakladatel moderní české žurnalistiky, vydavatel 'Slovana' a 'Národních novin', autor 78 epigramů. Vystudoval filosofii na univerzitě v Praze, poté vstoupil do pražského arcibiskupského semináře, z něhož byl ale v roce 1841 vyloučen. V letech 1843-4 působil jako vychovatel v rodině moskevského šlechtice, kde studoval ruskou literaturu (přeložil Gogolovo dílo). V roce 1846 převzal redakci 'Pražských novin', ve kterých napadal neplodné a sebe uspokojující vlastenčení a publikoval stati o nereálnosti všeslovanské myšlenky. Ve svých ostrých satirách usiloval o oproštění skutečnosti od dogmat, mýtů a iluzí. Za svou novinářskou činnost (napadal absolutismus a světskou i církevní reakci) byl v letech 1851-5 vězněn v tyrolském Brixenu a krátce po propuštění zemřel na souchotiny. Božena Němcová mu pak na protest položila před zraky policie na rakev trnovou korunu. Havlíček Borovský je považován za zakladatele české moderní žurnalistiky.

Církvi
Co jest obec?
Duch národních novin, 1851
Epištoly kutnohorské, 1851
Kapitola o kritice
Král Lávra, 1854
Královi
Křest svatého Vladimíra, 1848-54
Múzám
Obrazy z Rusi, 1843-6
Poslední Čech
Slovan a Čech
Světu
Tyrolské elegie, 1852
Vlasti



Zpět


Karel Havlíček Borovský - Král Lávra

Příběh sám je prostý. Lávra je irský král, není zlý, ale má divnou "slabost". Holit a stříhat se dává jednou do roka - a odplatou je holičovi kat a provaz. Bradýřů je hrstka, ti se bouřit nemohou - a lid časem přivykne i šibenici. Tu ale připadne los na mladého Kukulína. Už ho vedl kat na popraviště, když se králi vrhne k nohám statečná matka-vdova a s prosbou i výčitkou oroduje za syna. Lávra byl jinak dobrý král, zastyděl se i slitoval, jen musel Kukulín svatosvatě slíbit, že smlčí, co zhlédl pod vlasy. Dokonce se stal dvorním holičem. Tajemství ho čím dál víc tíží a trápí. Na radu poustevníčka se Kukulínovi ulevilo, až když tajemství všeptal do staré vrby. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné... Táhnou kolem vrby čeští muzikanti, neboť "po Češích je doma vždycky malý sled,/ ale všude jinde naplňují svět". A když hudec Červíček ztratí z basy kolíček, vyřeže si nový z oné vrby. A už je hotový malér na královském plese: "...jak na bále pustil/ po strunách smyčec,/ tu řve basa, až všechno přehluší:/ "Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!" Tak se tajemství rozneslo mezi lidmi - a vida! Celkem se nic nestalo: "...líbil se lidu dobrý panovník,/ zdálo se jim, že ty dlouhé uši/ právě dobře ke koruně sluší,/ všechno může zvyk!"


Zpět


Jan Drda (1915-1970)

Český prozaik, novinář, dramatik a filmový scénárista, známý autor moderních pohádek pro děti. V letech 1934-8 studoval srovnávací dějiny literatur a klasickou filologii na filosofické fakultě pražské Univerzity Karlovy, poté byl redaktorem 'Svobodných novin' a deníku 'Práce'. Do literatury vstoupil během II. světové války. Po jejím skončení vydal velmi známý soubor povídek, v němž zachytil obraz boje s fašismem - hrdinství obyčejných lidí nebo dětí v mezních situacích života za protektorátu. V letech 1948-52 byl šéfredaktorem 'Lidových novin'. V roce 1968 se veřejně postavil proti sovětské okupaci. Rok před smrtí založil časopis 'Svět práce'. Ve svém díle uplatnil jadrný vypravěčský humor a vytvořil pestrou galerii svérázných lidových postav a postaviček.

České lidové hádanky v podání Jana Drdy
České pohádky, 1956
Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert , 1959
Dařbuján a Pandrhola, 1954
Děvčica z Beskyd
Hastrmani, 1973
Horká půda, 1955
Hrátky s čertem, 1945
Jakož i my odpouštíme, 1940
Jsou živi, zpívají, 1961
Krásná Tortiza, 1952
Listy z Norimberka, 1946
Magdalenka
Městečko na dlani , 1940
Milostenky nemilostivé: Soudničky 1939-1940
Němá barikáda, 1946
O princezně Jasněnce a létajícím ševci, 1987
Posvícení v Tramtárii, 1972
Putování Petra Sedmilháře, 1943
Romance o Oldřichu a Boženě, 1953
Svět viděný zpomaloučka, 1943
Vyšší princip, 1959
Zlaté kapradí, 1963
Znamení kotvy, 1947
Živá voda, 1941

Zpět


Jan Drda - Němá barikáda

Autor knihy v Němé barikádě výstižně popisuje postavy prostých českých lidí v době okupace. Jejich hrdinství a odpor proti okupantům. Janu Drdovi se v knize podařilo ukázat tvář českého lidu, který se v různých okamžicích mění v hrdinné bojovníky proti fašismu. Kniha je rozdělena do osmnácti povídek s těmito názvy:

Třetí fronta, Včelař, Vyšší princip, Hlídač dynamitu, Vesnická historie, Nenávist, Padly beze jména, Pancířová pěst, Zákeřník, Až vstanou mrtví, Němá barikáda, Prapor, Svědek dějin, Politik, Choura praporečník, Polévka matky Krovozové, Dařbuján a pidimuži, Andělé pana Hromka.

NENÁVIST

 Tak nazval autor příběh Jana Babánka a Lojzy Mrázka. Tito dva přátelé spolu ničí Němce ve městě. Zpočátku měl Lojza z Babánka strach a málem před ním utekl. Starý pán totiž působí jako četník. A když Lojzovi vysvětlil, že potřebuje jeho pomoc a že mu syna zabili ve válce, hoch ssouhlasí. Jednou při obraně města je pan Babánek ne jedné z barikád. Pevně svírá pušku a pozorným zrakem vyhledává Němce. Znenadání mu zbraň z ruky vytrhne nový obránce, protože svou ztratil. Na obhajobu dodá, že ji děda nepotřebuje. Vzápětí se mu dostává bolestného ponaučení od tramvajáka, který ukáže na čárky napsané na převrávené tramvaji, a říká, že Babánek je nejlepší střelec.

ZÁKEŘNÍK

Je májový slunný den. Asi dvacet metrů za barikádou leží Helenčino bezvládné tělíčko. Po ulici běží muži, kteří dali zbraně dopředu na barikádu a vidí Helenčino tělo. Stojí nad ním a přemýšlí. Kdo to asi udělal? Prohledali všechny okolní domy a nikde nikdo. Až jednou si vzpomněl, že nechal ve čtvrtém patře starou bábu. Rozběhli se tam. Otevřela jim stará žena v noční košili a starém županu. Martínek chytil starou bábu za rameno a odstrčil ji. Vpadne dovnitř bytu, ale nikdo tu není. Najednou si všimne krajíce. Široký mužský chrup na něm vytvořil dva půlměsíce a zanechal kapky krve. Jednou ranou otevřel Martínek dveře skříně, vytahuje šaty a najednou drží něco pevného - živého Němce. Hned ho svázali šňůrou na prádlo. Bába se nahla z okna a spadla dolů. Povstalci nutili Němce jíst zem, on plnou pusou jedl až se zalykal. ukázalo se, že je to doktor. Pak ho předali partyzánům.

AŽ VSTANOU MRTVÍ

Příběh vypráví o esesáku, který prchal se svými přáteli před Sovětskou armádou do Bavor. Cestou všichni pijí pálenku, aby zapomněli na strach a aby oklamali žaludek, který nedostal již 60 hodin žadnou potravu. Jeden esesák Willy cestou vzpomíná na domov - žlutý dům, na manželku, na dceru. Vzpomíná na ordinaci, na zubní vrtačku, na to, jak dával lidem na zuby zlaté korunky. Mezitím auto přijíždí ke spáleništi, na kterém kdysi stávala vesnice. Na Willyho přichází panický strach. Najednou auto zastaví a Willy vzpomíná jak tuto vesnici obklíčili, vyvedli do lomu ženy, muže, děti a všechny postříleli. Při prohlídce domů našel zlatý řetízek a panenku. Po této prohlídce vesnici vypálili. Řidič na něho zavolal, Willy se vzpamatoval, nasedl, zavřel oči a počítá metry, kdy skončí vesnice. Ozve se skřípání kol a auto podruhé zastavilo právě u lomu. Willy má hrozný strach, že mrtví vstanou. Křičí: "Já jsem nestřílel, plnil jsem rozkaz." Na samém dně beznaděje, v mozku už docela rozvráceném, rodí se poslední věta: "Já jsem nestřílel, já všechno vrátím." Zalkl se vlastním hlasem. Ve skle nad jeho hlavou vyťala kulka kulový otvor. To stříleli partyzáni, kteří se schovali ve skále a náhlým útokem zničili kamion.

 ANDĚLÉ PANA HROMKA

Hajný Hromek seděl v hospodě a vyprávěl o tom ,jak to vypadalo ve čtyřicátém roku: " A tu si povídám, že bych měl jít do Černých blat podívat se, jestli někdo nepytlačí. Když tak jdu kolem sosen, uviděl jsem na jedné člověka. Zeptal jsem se, co tam dělá. A on odpověděl, že je anděl z nebe, a zasmál se. Potom mi řekl, že je parašutista. Zašel jsem domů pro žebřík a celého jsem ho sdělal a odvedl domů. Byl to sovětský parašutista. Ještě týž den jsme našli několik dalších a ubytovali je v hájovně. Potom jsem si vyšel do lesa. A tu jsem potkal Byžanka pytláka. Vyhrožoval mi, že když ho potrestám, že mě udá, že přechovávám parašutisty. Tak jsme chvíli seděli a najednou vyrazil k nebi sloup ohně a dýmu. Poznali jsme, že parašutisté zahájili útok na německou stanici.

Zpět


Milan Kundera (1929-????)

Ve světě zřejmě nejznámější současný český prozaik, dramatik, básník, překladatel a esejista. V roce 1979 byl zbaven československého státního občanství. Zůstal tedy ve Francii, kam emigroval o čtyři roky dříve a kde posléze získal občanství nové. Po básnických začátcích psal filosoficky založené povídky a romány modelující lidské osudy na pozadí krize dějinného vědomí. Ve vrcholné exilové tvorbě zachytil problémy vnitřní a vnější svobody člověka a odpovědnosti. Přednášel na univerzitách v bretaňském Rennes a v Paříži. Je bratrancem spisovatele Ludvíka Kundery.

Člověk zahrada širá, 1953
Identity, 1996
Jakub a jeho pán, 1981
Kniha smíchu a zapomnění, 1978
La Lenteur 1994
Majitelé klíčů, 1962
Monology, 1957
Nesmrtelnost, 1990
Nesnesitelná lehkost bytí, 1984
Poslední máj 1955
Ptákovina, 1969
Směšné lásky, 1968
Druhý sešit směšných lásek
První sešit směšných lásek
Třetí sešit směšných lásek
Umění románu ,1961
Valčík na rozloučenou, 1975
Žert, 1965
Život je jinde, 1969



Zpět


Milan Kundera - Žert

Jednoho dne přijde za Ludvíkem Jánem redaktorka z rozhlasové stanice, aby s ním jako s vědeckým pracovníkem nahrála rozhovor. Po té, co se představí jako Helena Zemánková, manželka profesora přednášejícího marxismus na univerzitě, dojde mu, že je to manželka jeho bývalého spolužáka a jednoho z čelních lidí, kteří zapříčinili jeho utrpení. Vypráví o lásce, kterou měl na univerzitě, o Markétce. Ta byla nedobytná, ale ideologicky velice agilní. Strana, komunismus byl pro ní vším, více než jejím vlastním životem. Odmítala chtíč, zajímala se jen o ideologii. Jednou Ludvíkovi řekla, že má pro něj překvapení. Hádal, že snad její rodiče odjeli a tak budou moci býti společně na chatě, kterou si Ludvík půjčil na týden od svého kamaráda. Tím překvapením však bylo, že Markéta měla jet na přednášky o marxismu. On neskrýval své zklamání a ona jej považovala za krutého a sobeckého, bez cítění pro stranu, národ a politické myšlení. Jeho přístup k těmto věcem byl spíše odmítavý. Nebyl žádným hrdinou, který by se proti dění bouřil, ale rozhodně ho nechtěl podporovat, ani se přetvářet.
Z přednášek mu napsala pohled, který byl velice politicky laděn. On aby, ukázal svůj nezájem a jako žert odepsal jí také pohled přibližně následujícího znění: "Optimismus je opiem lidstva, zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij ...". Tento text jasně vypovídá, jaký byl Ludvíkův pohled na socialismus. Markéta však tuto pohlednici jako žert nebrala a odevzdala ji stranickým kolegům. Ludvík byl prověřován, vyslýchán a podezírán ze spiknutí. Nejdříve byl zbaven funkce ve svazu studentů na univerzitě a posléze hlavně díky svému domnělému kamarádovi Zemánkovi vyloučen z KSČ a univerzity. Zajímavé bylo hlasování o jeho vyloučení, na kterém se všichni shodli a to především z obav, co by mohlo být, pokud by byli proti.
Když se Markéty ptal, proč pohled předala, řekla mu, že Strana má právo vědět všechno, a že by se to stejně jednou dozvěděla. Slíbila mu, že ho nikdy neopustí, i když jí k tomu Zemánek nabádal. Když ale zjistila, že Ludvíkovy politické názory a aktivita není taková, jakou považovala za adekvátní, tak se s ním rozešla.
Protože byl vyloučen z fakulty a byl údajným nepřítelem strany, musel nastoupit na vojnu k "pétépákům". Tam se seznámil s mnoha charakterově rozličnými lidmi, které pojal za své kamarády. Zmiňme například Jindřicha, který neustále posílal manifesty Stalinovi a Trumanovi; Matloch uměl nádherně zpívat a nadávat, nebo takový Čeněk, který studoval na výtvarné škole, kde za své kubistické dílo byl vyloučen. Vedle těchto byl u pétépáků také syn údajného špióna. Ten věřil v ideály komunismu, byl členem Strany, ale jakožto synovi údajného kolaboranta mu nikdo nevěřil. Poslal stížnost, že zde nejsou vychováváni, ale trýzněni. Domníval se, že to celou situaci vylepší. Jeho dopis však neměl předpokládaný úspěch, ba naopak. Byl vyloučen z KSČ, což považoval za osobní prohru. Proto se také otrávil léky. Celý tento děj jen nastiňuje tehdejší skutečnost v pravém světle a utrpení, které museli neloajální lidé během totalitního režimu prožívat. Po kruté a úmorné dvouleté vojně byl přinucen nastoupit do dolů.
Ludvík se rozhovoru s redaktorkou takřka neúčastní a počne s ní navazovat kontakt. Klaní se jejímu mladému vzhledu a kráse, ne však z opravdové náklonnosti, ale z důvodu pomsty kamarádovi, který ho kdysi zradil.
Od svého evangelického přítele si půjčí byt v rodném městě. Ten ho zrazuje od pomsty, která nic neřeší a jen ze života dělá peklo na Zemi. Ludvík se však nenechá od svého plánu odradit. Sejde se s Helenou, která se mu svěřuje o své lásce k lidovému prostředí. Vypráví, jak se seznámila se svým mužem na manifestaci. Vypráví o jeho životě, především o působení ve folklórním souboru ap. Pod vlivem alkoholu se odeberou do půjčeného bytu, kde se s ní Ludvík vyspí. Takto si Ludvík představoval svoji pomstu na jejím muži a měl ze svého činu radost.. Záhy se však dozvídá, že ona se svým manželem již 3 roky nežije. Helena se domnívá, že ji Ludvík miluje stejně, jako ona jeho.
S bývalým spolužákem Zemánkem se Ludvík o něco později sejde na folklorních slavnostech. Chová se jakoby se nic nestalo, jakoby byli kamarádi. Ludvík na tuto hru přistoupí, i když s ní vnitřně nesouhlasí. Helena vše o vztahu k Ludvíkovi už svému manželovi řekla. On Ludvíkovi jen popřeje mnoho štěstí, protože již má o mnoho mladší přítelkyni. Helena se chce vzdát Jindry, který se o ni již dlouho uchází. Když však zjistí, že ji Ludvík nemiluje, snaží se otrávit prášky, ale místo toho sní omylem jen projímadlo. Jindra se chce Ludvíkovi pomstít, ale to se mu nepovede. Ludvík si nechtě všechen svůj vztek a nenávist vylije na něm, na nevinném.
Ludvík společně se svým kamarádem, který založil folklórní skupinu, hraje na zábavě. Nikdo však jejich hudbě nevěnuje pozornost, což v nich vyvolává negativní pocity. Ludvík jen cítí, že je opět mezi svými, mezi těmi, od nichž byl kdysi násilně vytrhnut.


Zpět


Alois Mrštík (1861-1925)

Český spisovatel a dramatik, bratr známějšího a úspěšnějšího Viléma Mrštíka, s nímž sepsal známé drama z moravské vesnice. Autor realistických próz a románové kroniky, v níž zachytil rozpad patriarchální vesnice na pozadí koloběhu přírody, jemuž se podřizují vztahy a osudy lidí, jejich charaktery a životní hodnoty.

Bavlnkovy ženy a jiné povídky
Hore Váhom, 1919
Maryša, 1894
Rok na vsi / Kronika moravské dědiny, 1903-4
Stříbrná nit, 1926



Zpět


Vilém Mrštík (1863-1912)
Český spisovatel, dramatik, literární kritik, propagátor a překladatel zejména ruského a francouzského realismu a naturalismu - Dostojevského, Tolstého, Gončaova a Alexeje Feofilaktoviče Pisemského (1821-1881). Realisticky zachytil tragické, citové a morální konflikty lidí v měšťanském a venkovském prostředí. Snažil se překonat impresionismus návratem k objektivizující charakteristice hrdinů a jejich životů. Postupem času zastihla Mrštíka umělecká krize, jež skončila i krizí životní. Jeho bratrem byl spisovatel Alois Mrštík.

Anežka
Kniha cest
Maryša, 1894
Moje sny, Pia desideria, 1902-3
Obrázky
Paní Urbanová
Pohádka máje, 1892
Rok na vsi, 1904
Santa Lucia, 1893
Stíny
Zlatá nit, 1907
Zumři, 1912

Zpět


Alois a Vilém Mrštíkové - Maryša (1894)
Tragédie. Ústřední konflikt dramatu - vražda nemilovaného muže, za nějž je z donucení provdána mladá Maryša - je dán nejen úlohou majetkových poměrů na vesnici, ale i silou předsudků, které nedovolují vzepřít se vůli rodičů ani opustit muže. Konflikt se prohlubuje tím, že Maryša není zcela pasivní - je odhodlána nepotlačovat svou lásku k milému, jehož si pro odpor rodičů nemohla vzít. Drama vyniká nejen přísně logickou stavbou, ale i prudkým dějovým spádem a výraznými charaktery postav, jejichž činy vyplývají důsledně z jejich povahových a sociálních předpokladů. Realistická divadelní hra Aloise a Viléma Mrštíků právem patří ke klasickým dílům českého dramatického umění.

Zpět


Jan Neruda (1834-1891)
Český básník, prozaik, novinář, fejetonista, divadelník, literární a výtvarný kritik, hlavní představitel generace májovců.
Redaktor deníků 'Čas', 'Hlas', 'Národní listy' a beletristických časopisů 'Obrazy života', 'Rodinná kronika', 'Květy', 'Lumír'. Ve své době byl ceněn především jako žurnalista, jeho básnické dílo ocenila až generace lumírovců. V rané básnické tvorbě vyjádřil svou romantickou rozervanost, kterou zahalil do ironie a provokativního cynismu. Později byl průkopníkem realistického pohledu na svět v poezii i v próze. Vrátil se k obrozenské tradici lidových balad, křesťanských mýtů a historických romancí, aby je přiblížil současnému vnímání. Stal se zakladatelem moderní české fejetonistiky - napsal přes dva tisíce fejetonů cestopisného, zábavného, uměleckokritického, politického, sociálního, osvětového a kulturního charakteru. Jeho mnohotvárný a jazykově moderní publicistický styl ovlivnil další vývoj české žurnalistiky.

Arabesky, 1864
Balady a romance, 1883
Divadelní táčky, 1881
Drobné klepy a Proti srsti
Fejetony
Menší cesty, 1877
Obrazy z ciziny, 1872
Studie, krátké a kratší I, 1876
Studie, krátké a kratší II, 1876
Žerty, hravé i dravé, 1877
Francesca di Rimini, 1860
Hřbitovní kvítí, 1858
Já to nejsem, 1863
Kniha epigramů
Knihy veršů, 1868 (3 díly)
Písně kosmické, 1878
Povídky Malostranské, 1878
Prodaná láska, 1859
Prosté motivy, 1883
Různí lidé, 1871
Trhani, 1872
Týden v tichém domě
U nás, 1858
Zpěvy páteční, 1896
Ženich z hladu, 1859

Zpět


Jan Neruda - Povídky Malostranské

Přivedla žebráka na mizinu:

Pojednává o jednom člověku, který byl žebrák, ale byl to hodný žebrák a lidé mu vždy něco dali, on vždy poděkoval a byl stále veselý. Ale jednou se o něm začalo říkat, že má vilku na druhé straně Vltavy a že žebrat chodí pro radost. A tak už mu lidé přestávali dávat různé zbytky od oběda apod. začali mu říkat že už nic nezbylo nebo že se nemají zrovna dobře a tak už nechodil tak spokojený a potom ho dlouho neviděli až jednou ho našli umrzlého.

Doktor Kazisvět:

Také pojednává o muži, který se jmenuje pan Herribert a je to syn slavného lékaře, který byl znám po celé Malé straně. Jeho otec ale brzy zemřel a od syna se čekalo že bude v otcově povolání pokračovat, protože měl i školu. Ale mladý Herribert se uzavřel do sebe a kdyby kdokoliv i umíral tak mu by to bylo jedno, a tak ještě párkrát si k němu někdo přisedl a zkoušel s ním na vázat řeč, pan Herribert ale vždy odešel a tak si ho lidé přestali všímat, on vždy sedal na nejvzdálenější lavičku a všem se vyhýbal. Až jednou na jednom pohřbu, najednou rakev spadla ze stolku a její víko odletělo. Pan Herribert stál vedle a všechno viděl, viděl i nebožtíka. A najednou prohlásil: "On není mrtvý!" A všichni se na něj podívali, protože ho do teď neslyšeli mluvit. A pan Herribert řekl dále: "On je jen v bezvědomí." A v tu chvíli ho druhý nevěřící doktor nazval Doktorem Kazisvětem, ale protože nebožtíkova manželka byla z manželovy smrti tak zhroucená, že nakonec dovolila panu Herribertovi aby nebožtíka léčil, a opravdu, večer už byl nebožtík znovu mezi živými! A tak si ho lidé začali vážit a obdivovat ho. Ale pan Herribert nezačal léčit, ale zase se uzavřel. A i když si ho lidé vážili, jeho přezdívka už mu nezmizela.

Zpět


Jan Otčenášek (1924-1979)

Český spisovatel, filmový a televizní scénárista. Tvůrce divadelních her, televizních inscenací a seriálů. Realistický epik. Autor próz s tématikou osudů mladých lidí na pozadí válečných událostí a poválečných společenských proměn i povídek pro děti. Předznamenal nové pojetí hrdiny (schématicky viděný přerod intelektuála).

Byl jednou jeden dům
Dnes v jednom domě
Dům na předměstí
Když v ráji pršelo, 1972
Kluci z ořeší, 1954
Kulhavý Orfeus, 1964
Lásky mezi kapkami deště
Milenci v roce jedna
Mladík z povolání, 1968
Občan Brych, 1955
Plným krokem, 1952
Pokušení Katarína, 1984
Romeo a Julie na konci listopadu
Romeo, Julie a tma, 1958
Stín létajícího ptáčka

Zpět


Jan Otčenášek - Občan Brych

František Brych se narodil v Praze na Žižkově v proletářské rodině jako syn pradleny. Matka se dřela od rána do večera, aby syna, který se učil velmi dobře a byl nadaný, udržela na studiích. Za svačiny pomáhal František svému méně nadanému spolužákovi Ondřeji Rážovi. Ale mimo školu ho Ondřej, jako syn velkoobchodníka, ve všem předčil, později mu odloudil i děvče, absolventku konzervatoře, Irenu Strakovou. Po 2.sv.válce Brych dostudoval práva a strýc Mizina mu pomohl k úřednickému místu v účtárně velkého závodu. To vše se dovídáme ze vzpomínkových pasáží. Román začíná únorovými událostmi. Bych, člověk poctivý, svrchovaně čestný, ale politicky zcela nezkušený, se zalekne politického boje a vtěchto událostech vidí jen úsilí, ohrožení demokracie a svobody. Odpuzují ho i některé formy náboru nových členů do strany a zejména skutečnost, že do strany jsou přijímáni vyslovení kariéristé. Má příklad velmi blízký - strýčka Mizinu, sobce a šplhouna. Může sice vidět ve své blízkosti i komunistu opravdového a čestného, stranického funkcionáře Bartoše, ale tomu jeho strohost a přísnost nedovoluje přiblížit se k lidem a získaat si jejich důvěru. Bartoš ví, že Brych je čestný a chtěl by ho získat, ale Brych mu nedůvěřuje. Když se Brych zaplete do hloupé letákové aféry a doví se, že to strýček Mizina hlásil Bartošovi, propadne panice. Náhle se rozhodne ke kroku, k němuž ho už déle lákal jeho protihráč - továrník a dravý kapitalista Ondřej Ráža, k odchodu do emigrace. Teprve v chatě na Šumavě, kde skupina prchajících kapitalistů čeká na průvodce, poznává z řeči svých společníků, že zabloudil někam, kam nepatří. Motivy jejich odchodů za hranice jsou zcela jiné než jeho, zcela jiné jsou i jejich perspektivy. Rozvrat, válka, návrat za zády postupujících armád. Když si Brych uvědomí, že s tímto světem nemá nic společného, rozhodne se v poslední chvíli pro návrat. S ním se vrací i Rážova manželka Irena. Měla kdysi Rážu ráda, on ji obklopoval bohatstvím, ale zároveň ji odcizil její dělnické rodině, a Irena s stále víc cítila v jeho světě cizinkou. Návrat s Brychem, s nímž se už dříve znovu sblížila, řeší i svou citovou krizi. Po návratu se Brych, který si teprve teď otevřeně promluví s Bartošem, stává dobrým občanem soc. státu.



Zpět


Jan Otčenášek - Romeo, Julie a tma

Doba a místo děje: Děj se odehrává za druhé světové války v Praze.

Hlavní postavy:
Ester - obětavá, skromná, vděčná, citlivá, bláznivá.
Pavel - obětavý, citlivý, pravdomluvný, tichý.

Vedlejší postavy:
Pavlův otec - spravedlný, hodný.
Pavlova matka - hodná, tichá, mírná.
tovaryš Čepek - radikální názory, sveřepý, zásadový.
Rejsek - zlý, vychytralý.
malíř z podkroví
Pavlovi přátelé

Pavel - pražský student, který měl před maturitou, našel jednoho dne večer v parku na lavičce plačící dívku. Po několikerém odmítnutí mu prozradí, že je Židovka, která se nedostavila k transportu. Pavlovi se dívka zalíbí a rozhodne se jí pomoci. Ukryje ji ve starém pavlačovém domě do komůrky vedle krejčovské dílny svého otce, kde se učil a odpočíval. Večer za Ester chodí a nosí jí jídlo z chudých rodinných zásob. Situace se zkomplikuje hned druhý den, kdy se celá Praha dozví, že na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heidricha byl spáchán atentát a byla vyhlášena smrt pro každého, kdo ukrývá nezaregistrované osoby. Pavel usiluje o to, aby se to Ester nedozvěděla, ale v komůrce má zfušované rádio, a tak se Ester potají všechno se dozví. Nedá na sobě nic znát. Mezitím se Ester s Pavlem sblíží a vyznají si lásku. Pavel však raději vše tají před rodiči, kteří ale zpozorují, že se něco děje. Otec, se kterým si Pavel vždy rozuměl, pozná, že mu lže, ale nechce to dělat. Pavlův otec jednoho dne Ester najde a pak pomáhá Pavlovi. To už ale po domě slídí Rejsek a Ester najde tak, že se dívá škbírou v prknech. Navíc Heidrich zemře a Němci ještě víc přitvrdí. Popraví malíře z podkroví, kterého bezdůvodně Rejsek udá. Přijde osudná noc. Pavel s otcem již naplánovali, že druhý den Pavel Ester odveze k tetičce na venkov a potom za ní přijede na prázdniny. V noci ale Němci vtrhnou do ulic, obkličují domy a dělají domovní prohlídky. Opilý Rejsek se začne zběsile dobývat na Ester. Tovaryš Čepek, který Němce k smrti nenávidí, ji rychle schová v dílně. U Ester se ale projeví následky psychického i fyzického strádání a strachu, pomateně vyběhne na ulici plnou Němců, doběhne až před dům rodičů a padne k zemi...

Zpět


Vladimír Páral (1932-????)

Současný český spisovatel. Vytvořil osobitý typ umělecké výpovědi a svědectví o degradaci stereotypního společenského i soukromého života v totalitní konzumní společnosti. Po neúspěšných pokusech vyrovnat se s tlakem normalizačních konvencí se obrátil zejména k vědecko-fantastickým prózám. Zpracoval témata různých podob lásky. Váží si Stendhala rád cestuje (Indie, Nepál, Čína, Spojené státy, Kanada).

Dekameron 2000 aneb Láska v Praze, 1991
Generální zázrak, 1978
Kniha rozkoší, smíchu a radosti, 1992
Milenci a vrazi, 1969
Mladý muž a bílá velryba, 1973
Muka obraznosti, 1980
Playgirls, 1994 (2 díly)
Pokušení A-ZZ, 1982
Profesionální muž, 1995
Profesionální žena, 1971
Radost až do rána, 1975
Romeo & Julie 2300, 1982
Tam za vodou, 1995
Tři ze ZOO
Katapult, 1967
Soukromá vichřice, 1966
Veletrh splněných přání, 1964
Válka s mnohozvířetem, 1983
Země žen, 1987



Zpět


Vladimír Páral - Katapult
Podtitul příběhu - "jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje" - nepatří jen našemu hrdinovi. - Je jím Jacek Jošt .
Tragikomický obraz úředníčka ústecké chemičky, který dík známým poměrům stále něco pro závod schání po republice ve směru Brno - Ústí. Jaká příležitost pořídit si postupně ve světě harém, fungující dle jízdního řádu! Jeho Lenka v automatismu života zná už jen dcerku Leničku a muži důvěřuje jen naivně, že jí Jacek občas sám nastražuje suvenýry svých nevěr, ale marně. Ve vlaku se domluví s mladičkou, hezkou Naďou, která ho nemíní "uhánět", inzerce pomůže k řádce dalších dívčích a dámských adres, na každé čeká něco pěkného : Hanička - dítě čisté, učitelka bezmezně oddaná, Lída - půvabná vdovička z hájovny uprostřed lesa se dvěma rozmilými dětmi, Anna - vlivná zaměstnankyně velkého podniku, která pomáhá schánět - i báječné místo pro Jacka. Tina je dolarová sexbomba, "zlatopomerančová", kterou to brzy omrzí, ale nabýdne Jackovi šikovnou benzínovou pumpu, u níž stačí nedotočit nějaký ten litr benzínu a za chvilku je pěkný kapitál ... Jenže i ta švarná Naďa z vlaku se zařizuje a chce své ... Jak se zbavit manželky ? Jacek jí marně hledí přivést na stopu svých milostných avantýr, dokonce sežene na inzerát muže, kterým ženu dohazuje ještě před rozvodem. Většina zájemců se zděsí, ale jistý "trpaslík" ne. A od něho se všecko doví milá Lenla, za kterou během Jackových omlouvaných absencí pilně dolézal soused Trošt. Joštovi se to nakonec všecko přejí a zhnusí, rozešle svým "nadějím" upřímné vysvětlující listy - ale shodou okolností v době, kdy he sám svou zmoudřelou Lenkou "katapultován" a na jeho místečko si sedá soused. Tedy žádný filmový Happy-End. V návratu navíc našemu Casanovovi zabrání náhodná smrt.


Zpět


Karolína Světlá (1830-1899)

Vlastním jménem Johanna Rottová (provdaná Mužáková). Česká spisovatelka, zakladatelka českého románu. Navázala na tvorbu Boženy Němcové, připojila se k uměleckému programu májovců.
V rané tvorbě čerpala náměty z pražského měšťanského prostředí, z něhož sama pocházela. V románech z Podještědí se zaměřovala na svár reality a mravního ideálu - zobrazila duchovní a mravní katarzi postav zosobňujících ideální hodnoty a idealizovaný lidový mýtus o životním koloběhu ještědského kraje. Hrdiny uváděla do neobvyklých, tajemných až fantastických příběhů a předurčila jim dějovou motivaci vedoucí
k mravnímu sebepoznání. Postavení venkovských žen a jejich obrodného působení na své okolí zachytila i v povídkách. Dopisovala si s básníkem Janem Nerudou, který do ní byl zamilován.

Černá divizna
Černý Petříček
Divousové
Dvojí probuzení
Frantina, 1870
Hubička
Kantůrčice, 1869
Kresby z Ještědí, 1880
Kříž u potoka, 1868
Láska k básníkovi, 1860
Lesní panna
Mladší bratr
Námluvy
Nebožka Barbora
Nemodlenec, 1873
O krejčíkově Anežce
Poslední paní Hlohovská, 1870
První Češka, 1861
Přišla o rozum
Sefka
Skalák
Upomínky, 1874
Vesnický román, 1867
Z literárního soukromí, 1880
Zvonečková královna, 1872

Zpět


Karolína Světlá - Vesnický román (1867)
Podještědský román o nešťastném manželství Antoše Jírovce, který přišel jako čeledín na statek a oženil se s ovdovělou rychtářkou.
Život s touto žárlivou a sobeckou ženou je pro Antoše přímo nesnesitelný. Antoš miluje ušlechtilou Sylvu, v níž autorka typizovala přirozenou dívku, která pomáhá Jírovcovi snášet lidskou osamělost. Antošovu rozchodu se ženou a přirozenému spojení s milovanou Sylvou brání vše,
i stará Jírovcová, která pokládá manželství za posvátný a nerozlučitelný svazek. Nadto slíbí Sylva umírající rychtářce, že se nikdy neprovdá za Antoše.

Karolína Světlá zde tedy řeší manželský konflikt ve prospěch nerozlučitelnosti manželství, což vyplývá z jejího úzkostlivého mravního názoru, který odsuzuje rozvod ve jménu etických ideálů jako individuální libovůli.

Zpět